Ségra se mě včera zeptala… „děláš fakt výcvik, nebo spíš - něco jako audit?“

Kdo to je, jak a proč se chová, jaké jsou jeho limity, úroveň senzitivity, má fyzicky a psychicky na ten následující výcvik?

A víš co? Možná jo. Možná mě to vystihuje mnohem líp. 

Když s tím koněm jdu pracovat, máme (i s majiteli) představu, co bychom jeden od druhého chtěli, kam směřuje má práce, kam s ním směřují oni. Což neznamená, že se to musí stát. Někdy se ukáže, že to, co chtějí lidé, se úplně neslučuje s tím, co by chtělo samotné zvíře. Možná ho to prostě nebaví, možná má blok na fyzické úrovni, možná je to strach, se kterým se musí pracovat déle, než bylo v plánu. Možná se vidí na celodenních vandrech, v horách na čerstvém vzduchu, a ne v hale. To samé naopak. Myslím, že někteří v sobě cítí mnohem větší potenciál, mají obrovskou chuť a motivaci k práci / sportu a couračky po lese je svým způsobem ubíjejí.

Když se lidé rozmýšlejí, čím v životě budou, myslí hlavně na to, aby je to bavilo. Protože když tě práce baví, pak to není práce. Proč by to tak nemohli vnímat i oni?

Jednou jsem si koupila koně. Měl v sobě hodně emocí. Dlouho převládal strach, úzkost, pocit bezmoci a strach ze samoty. Přesto byl extrémně citlivý a vnímavý k lidem a jejich emocím. Věřila jsem, že se mi podaří ukázat mu druhou stranu mince. Ukázat mu, že sedlo a lidé v něm nejsou hrozba, ale příležitost poznat nové věci.

Tenhle kůň mi ukázal, že moje "síla" není v tom stát si za svým. Myslím tím "musím ho vycvičit tak, aby na něm mohl jet do lesa i začátečník" a nekoukat doprava doleva. Ukázal mi, že každý kůň zkrátka nepatří pod sedlo a je to v pořádku. (Ne, nic mi neudělal, nezlámal mi kosti v těle :)).

Je v pořádku to říct a důležité je nebrat to jako osobní selhání. Dlouho se mi tohle nabízelo – že na to nemám, že bych měla spíš sedět v kanceláři a vyřizovat papíry. Jenže pak ho vidíš… Vidíš, jak se změnil. Jak narostl nejen v těle, ale především v energii. Jak mohl být tím majestátním zvířetem, kterým se narodil.

Na druhou stranu nechci působit jako někdo, kdo to vzdá, protože se to nabízí a je to jednodušší. Koně jsou jako děti. Na to, jak jsou velcí, bývají uvnitř vystrašení. A to neberu jako záminku k tomu přestat, naopak – pracovat na tom a proměnit strach v sebejistotu. Někdy se jim nechce, protože vidí v dáli své stádo, někdy je rozruší každá prkotina, hlavně ze začátku jim pozornost vydrží sotva pár minut, velice často a rádi zkoušejí posouvat hranice. Jsou zvědaví a zvídaví, někteří jsou "princezny" a jiní zase "tvrďáci". 

Nikdy nevíš, kdo přijede, ale je skvělý pocit mít tušení, kdo odjíždí.