Najdeš v mém deníku i kus toho svého?

Dneska je úterý...
Asi to nejteplejší úterý v celém roce. Na teploměru 38 °C, koně se chladí pod mlhou a mně se od rána honí hlavou myšlenka, že začnu psát blog. Bude to někdo číst? Bude to někoho zajímat? Není to jen ztráta času?…

Ne, bude to můj deník, mé vzpomínky, zkušenosti a názory, které se v průběhu let mění. A jednou, až si to znovu přečtu od začátku do konce, uvidím v tom cestu, kterou jsem ušla. Třeba se v něčem z těch příběhů najdeš, řekneš si: "Jo, takhle přesně to mám taky," nebo: "Hele, to jsem dělala stejně, ale dneska vím, že to jde i jinak," a klidně mi napíšeš svůj příběh a zkušenost.

Sedím už pár minut s prsty položenými na klávesnici a zírám do prázdného dokumentu na obrazovce. Kde vlastně začít? Ve chvíli, kdy jsem dostala koně? Když jsem poprvé na koni seděla?

Můžu, ale celé to začalo mnohem dřív.

Začalo to u pohledů, časopisů, hraček a sešitů, do kterých jsem si psala všechno, co jsem se dozvěděla o každém jednom plemeni. Sílilo to pokaždé, když jsme projížděli autem kolem louky a já si představovala, jak na ní cválám se svým krásným koněm. Samotná euforie, která mě zaplavila pokaždé, když jsem se nějakého koně mohla dotknout nebo se na něm povozit, byla jen potvrzením, že tohle je životní cesta, kterou bych chtěla jít. Chtěla jsem jim rozumět, chtěla jsem vědět, co si myslí, co cítí, chtěla jsem jim být neustále nablízku a nejvíc jsem si přála, aby oni to cítili stejně. Udělala bych cokoliv, abych to mohla žít, a díky své rodině to žiju.

Jako většina dětí jsem začínala v jezdeckém klubu. Tenkrát jsem nemohla být šťastnější. Stáj byla nedaleko bydliště, našla jsem si tam kamarády, učila se jezdit a taky pracovat. Po pár letech jsem si ale začala klást otázky, jestli je tohle vážně ono? To je všechno? Už nic víc? Čím víc jsem hledala odpovědi, tím hůř jsem se na tom místě cítila.

Naši mi úplnou náhodou – tenkrát to tak vypadalo, ale dneska už na náhody nevěřím – sehnali možnost ježdění u jedné rodiny v soukromé stáji. Tak jsem z anglie přesedlala do westernu. Ti lidé mi dali odpovědi a spoustu otázek a taky sehráli velkou roli v jednom z nejkrásnějších dní v mém životě. Slíbili rodičům, že mě naučí, co budou moct, a pomohou mi s výchovou vlastního koně.

Bylo mi 14 let, když mi rodiče koupili dvouletého koně. Je to můj, dneska devatenáctiletý Áresek, celoživotní parťák, průvodce, učitel a nejlepší kámoš. Tenkrát jsme měli jedno těžké období, kdy mi nastavil takové zrcadlo, které nás málem rozdělilo. Dneska už vím, jak důležitou roli sehrál, aby mě donutil klást si další otázky a hledat na ně odpovědi. Dostalo mě to k dalšímu důležitému člověku, který mi otevřel nové – ne dveře, ale rovnou vrata. Celé to začalo dávat úplně jiný smysl. Abych nově získané znalosti mohla dále rozvíjet, přišla do naší rodiny Pipi, dvouletá QH stažená z pastvy. Nepopsaná kniha, která je, jak mi jednou řekl jeden známý, "moje vizitka". Takhle se roztočila kola a já začala aktivně žít to, co jsem si vždycky přála.